základní škola písnice

Základem návrhu hmotového řešení je koncept analogie lidské ruky třímající v pěti prstech hmotu původní školní budovy. Pětice prstů – každý s trochu jiným funkčním využitím – přitom ponechává prostor staré škole tak, aby bylo na první pohled jasné, co je přístavba, a co je historická podstata komplexu – původní kmen. Proto je součástí této dvojdomé hierarchie následně i pojetí fasád přístaveb, které jsou důsledně řešeny jako jednolitá materie. Jednotlivé prsty se od sebe liší pouze proporcí, nikoli typem pláště. Na východní straně se hmota přístaveb váže slepou fasádou na samou hranici školního pozemku. Děje se tak analogicky k tomu, jak se na sousedícím pozemku chová přiléhající stavení - jde o princip, který nalezneme na řadě míst původní rostlé vesnice. Hlavní přístup k budově je z předprostoru školy na jižní straně. Naše volumetrické řešení přístaveb klade důraz na dominantní postavení původní školní budovy, a proto pracuje s polopatrovým posunem novostaveb vůči stávajícím patrům školy. Přesto je prakticky veškerá podlažní plocha školy přístupná bezbariérově. Klíčovým prostorem, kde se všechny úrovně potkávají a vyrovnávají, je prostorná centrální komunikační hala. Právě ta je epicentrem dění celé školy. Zde se všichni – žáci, pedagogové, návštěvníci, rodiče - potkávají, mohou se shromáždit, uspořádat neformální akci či vystoupení. Dostatek přirozeného denního světla přivedený i stropním světlíkem vybízí ke spočinutí. Vstupem do komunikační haly by měl i premiérový návštěvník dokázat snadno „přečíst“ celé uspořádání hmot školy a bezpečně trefit, kam potřebuje. Princip uspořádání hmot přístaveb se odvinul od paralely s lidskou rukou. Ovšem pojetí vnější materializace konstrukce a povrchů vychází z konceptu, který se sice do určité míry s lidskou rukou potkává, ale spíše metafyzicky – totiž z analogie vějíře vzorníku. Výtvarnou inspiraci pro materiálový a tvarový výzor budovy je totiž metafora vzorníku barevných tónů. Zajímá nás tu princip hustého vodorovného vrstvení jeho listů, drobných přesahů, občasné odhalení barvy i navenek - striktně na horizontálních površích. Na první pohled jsou hmoty přístaveb ze stejného – neutrálně šedého – těsta jako mateční budova staré školy. Uvnitř však hýří všemi barvami světa. Veškeré vodorovné povrchy spojené s budovou totiž jsou nositeli barvy. Barevnosti vybrané pro každý jednotlivý prst jsou vždy v trojici tónů z jedné rodiny barevného spektra. Proto je jeden prst žlutý, další modrý a jiný zelený. Přetaveno do reality stavění to generuje jednoduché pravidlo – horizontální plochy jako podlaha, strop, parapet = vždy barva. Svislé povrchy – stěny, výplně = vždy neutrální šedá.